adaptace ve školce

Dobrý den, ráda bych znala Váš názor. Můj syn - 3 roky a 3 měsíce nastoupil 1.9. poprvé do školky. Musím o něm napsat, že je dost citlivé povahy, ačkoliv vyloženě mamánek to není, bez problémů odjede s babičkou a dědou na chatu a je spokojený. Chodili jsme do MC i cvičení, ale nikdo jiný ho kromě babiček nikdy nehlídal. Je ten typ, co absolutně nechápe, proč jiné dítě praští druhé, on by to nikdy neudělal, je naopak hrozně opatrný, aby třeba na prolejzačce na nikoho nešlápl. Doma byl skokojený, veselý, hodně dlouho si dokázal hrát sám a povídat si u toho. Ve společnosti babičky a dědy a třeba jen mého bratra s polovičkou je velice vysmáty a upovídaný, když je však okolo něj již více lidí třeba manželova rodina včetne sestřenek, tak ač je už zná, tak je spíše mlčenlivý a není nikdy takový jako doma. Když je kolem něj ještě větší skupina pro něj většinou neznámí lidé myšleno přibližně stejný počet dospělých a dětí, tak je hodně zaražený. Chodili jsme do MC, na cvičení a do školicky-hodina v jiné školce s maminkou, zde se hezky zapojoval, mě si příliš nevšímal,ale byl spíše potichu než povídavý, ale docela se otrkal, že když do něj někdo strčil, tak to vrátil a nenechal si brát hračky. Na školku jsem ho od léta připravovala a snažila se pozitivně motivovat. Bohužel od jara do začátku prázdnin téměř v kuse marodil, tak jsem přestali chodit mezi děti, pouze třeba návštěvy s jedním dítětem a pak v létě max. na hřiště. Dostal se zpátky do fáze, že si nechal brát věci z rukou a nebojoval o ně. A když mu někdo něco dělal - bouchal, strkal, tak buď nereagoval vůbec anebo když už ho někdo trápil hodně, tak začal brečet. Já jsem nyní těhotná a do práce jsem po skončení rodičáku nenastoupila a skončila jsem doma na rizikovém těh. Takže ve mě hloubal trochu červ pochybností, jestli si nemám malého nechat doma, ale navenek jsem dál o školce básnila. Malý se tedy dost těšil, ale musím říct, že je to katastrofa, hrozně pláče a takhle vystresovaného jsem ho v životě myslím neviděla. Učitelky jsem pro něj cizi osoby, s kterýma on se asi jen tak bavit nebude a bohužel jsem se o jedné dozvěděla, že na děti dost křičí a od starší holčičky, že už křičela i na našeho. Pak máme ještě problém, že z něj vypadlo, není žalobníček, byla to skutečně náhoda, že ho mláti jiný kluk, že se ho bojí. Učitelka o ničem neví, ale říkal to znovu, že ho zase mlátil a ne jednou. Já mu vtloukám do hlavy, že se musí bránit nebo alespoň zakřičet nech toho nebo se obrátit na paní učitelku, ale to on neudělá. Dneska jsem opět viděla, když přijel bratránek, že si chvíli hráli a pak ho začal strkat a on se zase nechal a vůbec nereagoval a pak se rozbrečel, takže je mě jasné, že ve školce to není jinak. Omlouvám se za podrobný popis, ale chtěla jsem vás co nejlépe uvést do naší situace, protože nyní pořád přemýšlím, co dál, dnes je sobota, vysvětlila jsem mu, že školka není a on se pak ještě několikrát ujišťoval, že tam nemusí a když jsme odjížděli pryč autem, tak se s klepající bradičkou ptal, kam jedeme, teprve až zjistil, že jinam a že tam skutečně nepůjdeme se uvolnil a byl v pohodě a šťastný jako dříve. Takže já teď pořád přemýšlím, co dál, jestli to dále zkoušet a nechat ho pokusit se za nějaký čas zvyknout tímto tvrdým způsobem anebo si ho vzít domu, když jsem také doma a zkusit to za rok ve 4 letech. Miminko se má narodit po vánocích. Takže zkoušet to třeba od ledna mě nepřijde moc vhodné. Musím se přiznat, že já to všechno taky moc špatně nesu, ale nikdy se nesnažím to před ním dát znát, o školce mluvíme pořád hezky a smutná jsem jen když jsem sama doma, jinak se spolu smějeme atd. I když jsem samozřejmě četla názory, že prcek to může vycítit. Já sama jsem spíše ten typ nenásilné výchovy, v noci jsem k němu vytrvale vstávala, kojit jsme přestali až se odstavil sám a dudlíka jsme se zbavili taky v pohodě po 2,5 letech, že nebrečel ani jednu noc, vybrečet bych ho prostě nenechala a teď bohužel dělám něco, co se mě příčí a nechávám plačící dítě, který mě drží kolem krku od sebe odtrhnout a odnést. 2x jsem ho viděla na zahradě, ale hrál si sám a byl spíše zaražený, takže mám pocit, že u nás to není o tom, že maminka zmizi z dohledu a on je úplně v pohodě a hraje si s dětma. Učitelka říká, že spíše pozoruje a zároveň říká vydržte. Ale mám strach vzhledem k jeho povaze, aby z toho neměl bloky do budoucna. Díky moc za vaši odpověď.