Potrat

Dobrý den pane doktore. Dlouho jsem přemýšlela, zda tento dopis vůbec napsat. Snad tedy dělám dobře a možná že tím pomohu i jiné mamince či rodině, která tak bude vědět, že se takové věci dějí a že není sama...Tak moc bych si přála, abych Vám mohla napsat něco krásného...V lednu se nám hned podařilo druhé miminko. Verunka, naše nyní 21.měsíční holčička i my s manželem Ondrou jsme byly radostí bez sebe. Bohužel ta radost náhle skončila 17.5. Nikdy jsme s Ondrou nikomu neublížili, proto tomu stále nerozumíme, proč nás život takto zkouší. Už v roce 2005, když jsme se zasnoubili, jsem v cca 5.tt potratila. Bylo to moc brzy po antikoncepci a s pomocí kinezioložky, která mi to dokázala objasnit, jsme se s tím dokázali vyrovnat. Po třech měsících se nám podařila Verunka a i když nám dopadly falešně pozitivně trip. testy a my podstoupili odběr plodové vody a prožili tak další napjaté období, dopadlo vše dobře a druhou polovinu těhotenství jsme si krásně užili. Teď jsme v prosinci začali cítit, že bychom druhé mimi chtěli, že máme dost lásky i pro další miminko a když se podařilo, bylo to jedno velké štěstí. Do čtvrtého měsíce jsem se potýkala s hematomem, který se mi v děloze vytvořil a musela jsem dvakrát na pár dní ležet v ÚPMD. Nakonec se vstřebal a 5.měsíc byl bezva. V ÚPMD jsme podstoupili 1. genet. screening, který byl ok, pak mě však můj doktor poslal i na trip. testy, které dopadly falešně pozitivně, ale genetikem nám bylo doporučeno, řídit se 1. genet. sc. a počkat na 2. genet. sc. Ten jsme s manželem absolvovali 16.5. Byl opět ok a čekali jsme chlapečka. V sobotu 17.5. mi ráno z ničeho nic začaly křeče po celém břiše, bylo mi strašně špatně a já jen díky Verunce (byly jsme doma bez manžela) jsem si dokázala zavolat na pomoc rodiče a záchranku. Ta mě vezla do Krče, protože to určili jako slepák a z chirurgie mě převáželi do jejich porodnice. Už jsem ani o sobě chvilkami nevěděla, furt jsem si říkala, co to je. Nakonec mi praskla plodová voda a já malého musela porodit s vědomím, že ve 21.tt mu ještě nedokáží pomoci. Podle placenty to byla náhlá infekce. Konečná zpráva bude asi za týden. Opět jsem byla u kinezioložky a ta to vidí jako otravu potravinou, ve které byl obsažen arzen. Pokud by se to potvrdilo, malý mi v podstatě zachránil život. Strašně těžko se mi o tom píše, je to tak neskutečné, tak strašné. Stále večer usínám s brekem Ondrovi v náručí. Verunka mi stále hladí břicho, pusinkuje ho a říká mimi hajá, pššš. Ve středu jdu na druhé sezení k psycholožce, vnitřně jsem cítila, že potřebuji nějak nasměrovat. Je to u ní o povídání, o pocitech. Nechtěla jsem to v sobě tlumit léky. Stalo se to a já to chci prožít tak, jak to je, abych dokázala sama pak pomoci Ondrovi a rodičům. Tolik bychom chtěli zkusit za tři měsíce druhé mimi, ale jak se k tomu mám postavit? Chtěla jsem Vám to napsat a poprosit Vás o radu, o Váš názor a třeba i zkušenost jak postupovat dál. Nemám nikoho ve svém okolí, kterému se toto stalo. Nechci se lidí ani těhotných kamarádek stranit, i když je to tak těžké... Moc Vám za vše děkuji. Martina Mikulíčková Email.: [email protected]