úzkostlivé stavy - ,,přehnaný" strach

Dobrý den, předem děkuji za jakýkoli názor. Můj příběh . . . Před pěti lety jsem otěhotněla, na miminko jsme se s manželem velmi těšili, v průběhu těhotenství jsem byla velmi šťastná a spokojená (až na období, kdy jsme byli na odběrech plodové vody, aby se vyloučilo postižení děťátka, to jsem žila ve strachu). Měla jsem ošklivý porod, děťátko se narodilo v pořádku, ale mne vezli lékaři na jiný sál a po probuzení z narkózy mi mladý lékař gratuloval k obrovské chuti žít, měla jsem hodně namále. Trvalo, než jsem se po fyzické stránce dala dohromady, ale mateřství jsem si velice užívala. Po třech letech jsme byli těhotní podruhé. Celé těhotenství jsem proplakala. Neustále se mi děly před očima ty nejhorší scénáře. Od manželovi smrti při automobilových nehodách přez umrtí dcerky kvůli případné neopatrnosti příbuzných co si ji půjčovali na procházky, po moji vlastní smrt při druhém porodu. při jakékoli takové myšlence jsem neustále plakala a plakala. Napsala jsem dceři dopis pro případ, že by se mi něco stalo, nahrála jsem jí i svůj hlas, jak jí zpívám před spaním. Po porodu, při kterém ve mě porodní asistentka nechala nějaké blány, jsem celé šestinedělí docházela do nemocnice na injekce, které mi měly pomoci. Moc se to nedařilo, tak jsem pak musela podstoupit kyretáž. Nebylo to vůbec jednoduché, starat se o malé děti a zaroveň běhat neustále po doktorech a mít bolesti. Manžel se mě snažil podporovat jak mohl, ale nějak je to ve mě do dneška zakotvené. Synkovi budou dva roky a mi toužíme ještě po jednom děťátku, mé úzkostné stavy se vrací a to nejsem ani těhotná, takže hormony za to nemůžou. Bojím se děti kamkoli skýmkoli pustit. Pouštím je, samozřejmě, ale vždy to tajně obrečím, klepu se strachy dokud se nevrátí zpět domů, nedokáži myslet na nic jiného. Věřím jen sobě, jen já je znám natolik, abych je mohla ochránit. Toužím po třetím děťátku, ale těhotenství a porodu se děsím. Manžel souhlasil s adopcí, ale nejsem si 100% jistá zda to opravdu chci, již máme zažádáno. Nevím jak své pocity kontrolovat. Nejsem izolovaná, často se stýkám se svými kamarádkami, co mají také děti. Povídáme si o tom, ale nepomáhá to. Jak se mám zbavit přehnaného strachu o prcky i o sebe? Je mi 27 let a mám polovinu vlasů šedivou . . . Jak mám zvládnout třetí těhotenství v klidu a nezešílet z toho? Zrovna zítra si berou manželovi rodiče dcerku na výlet do Prahy (100km) a já vím, že nebudu celou noc spát ze strachu o ni. Budu jak blázen se slzama v očích prosit anděly a jiné nadpřirozené bytosti o ochranu mé holčičky, tak jako vždycky, když jde z domu. Prosím a brečím i když jsou nemocní a mají horečky. Vím, že to není normální, ale trochu mne to uklidňuje. Je nějaký způsob, jak na takové obavy zapomenout? Ještě jednou děkuji za radu