Hemoterapie znamená léčbu krví a krevními přípravky. Cílem účelné hemoterapie je náhrada té složky krve, jejíž hodnota v cirkulaci je snížená nebo jejíž funkce je porušena takovým způsobem, že je ohrožen transport kyslíku k cílovým tkáním nebo schopnost koagulace (nebezpečí krvácení).
K takovému stavu dochází nejčastěji v důsledku velké krevní ztráty nebo při vrozených či získaných onemocněních některé krevní složky.
Velká ztráta krve znamená ohrožení zdraví a života ženy, event. i plodu. Vlivem kompenzačních mechanismů, které v průběhu těhotenství postihují prakticky celý organismus ženy, tedy i krev, snáší však těhotná krevní ztrátu lépe než muž.
V těhotenství se zvyšuje tvorba krve asi o 25 %. Stoupá volum krvinek a hemoglobinu, avšak přibývá plazmy, a tím se krvinky ředí na 60 %. Důsledkem je pokles počtu erytrocytů a hemoglobinu v krevním obraze jako projev těhotenské tzv. diluční anémie. Hladina fibrinogenu a protrombinu stoupá, krevní srážlivost je zrychlena.
Je třeba si však uvědomit, že jsou velké individuální rozdíly v tom, jak žena reaguje na krvácení. Je to dáno i celkovým zdravotním stavem, přidruženými akutními či chronickými chorobami a v neposlední řadě i stavem centrální nervové soustavy. Krevní ztrátu do jednoho litru je zdravá žena obvykle schopna sama ještě kompenzovat. Na druhou stranu úbytek 1,5 l může již být smrtelný. Je proto nezbytně nutné rozhodovat o transfúzi krevních přípravků vždy individuálně, s ohledem na celkový stav těhotné či rodičky/operantky.
Stav, kdy dojde ke ztrátě větší než 20 % krevního volumu, označujeme jako velkou krevní ztrátu, která obvykle již vyžaduje substituci krevními přípravky. Za správnou indikaci transfúze, volbu transfúzního přípravku a za dodržení všech zásad podávání transfúze je zodpovědný indikující lékař, jehož snahou musí být dosažení maximálního léčebného efektu při minimálním ohrožení příjemce nežádoucími účinky hemoterapie.
Přestože krev a krevní přípravky jsou považovány za léky, jejich léčebné použití má určitá specifika. Vyplývá to ze skutečnosti, že při hemoterapii jde o převod biologického materiálu z organismu dárce do organismu příjemce, tedy o jistý druh transplantace.
Nedostatkem krevních (transfúzních) přípravků je skutečnost, že v současnosti není dostupná metoda pro inaktivaci původců infekcí v buněčných přípravcích. Každá transfúze tak představuje pro příjemce potenciální riziko. Jde nejen o bezprostřední komplikace, ale i o dlouhodobé důsledky hemoterapie. V případě přípravků, jejichž základem jsou erytrocyty, se jedná zejména o:
- přetížení krevního oběhu (mikrocirkulace),
- hemolytickou potransfúzní reakci,
- nehemolytickou potransfúzní reakci (zimnice, horečka),
- aloimunizaci proti HLA a erytrocytovým antigenům,
- možný přenos syfilis, pokud byla plná krev skladována při 4 °C méně než 96 hodin,
- možný přenos virů hepatitidy, HIV ap. i přes pečlivý výběr dárců a negativní screeningová vyšetření,
- možný přenos protozoí (malárie),
- sepsi, způsobenou náhodnou bakteriální kontaminací,
- biochemické odchylky při masivní transfúzi, např. hyperkalémie,
- potransfúzní purpura,
- akutní poškození plic (ARDS).
Vedle krevních (transfúzních) přípravků se ještě vyrábějí z lidské plazmy ve frakcionačních zařízeních tzv. krevní deriváty (albumin, gamaglobuliny, antitrombin III, koncentráty koagulačních faktorů). Ty jsou na rozdíl od krevních přípravků antivirově ošetřeny a jsou považovány z hlediska přenosu infekčních agens za téměř bezpečné.